zprávy

Studie zjistila, že ve věkové skupině 50 let a starších byl nižší socioekonomický status významně spojen se zvýšeným rizikem deprese. Mezi nimi hrají nízká účast na společenských aktivitách a osamělost mediační roli v kauzální souvislosti mezi těmito dvěma faktory. Výsledky výzkumu poprvé odhalují mechanismus účinku mezi psychosociálními behaviorálními faktory a socioekonomickým statusem a rizikem deprese u starších osob a poskytují důležité vědecké důkazy podporující formulaci komplexních intervencí v oblasti duševního zdraví starší populace, eliminaci sociálních determinant zdraví a urychlení realizace globálních cílů zdravého stárnutí.

Deprese je hlavním problémem duševního zdraví, který přispívá ke globální zátěži nemocí, a hlavní příčinou úmrtí v oblasti duševního zdraví. Komplexní akční plán pro duševní zdraví na období 2013–2030, který WHO přijala v roce 2013, zdůrazňuje klíčové kroky k zajištění vhodných intervencí pro osoby s duševními poruchami, včetně osob s depresí. Deprese je u starší populace rozšířená, ale do značné míry není diagnostikována a neléčena. Studie zjistily, že deprese ve stáří je silně spojena s kognitivním poklesem a rizikem kardiovaskulárních onemocnění. Socioekonomický status, sociální aktivita a osamělost byly nezávisle spojovány s rozvojem deprese, ale jejich kombinované účinky a specifické mechanismy nejsou jasné. V kontextu globálního stárnutí je naléhavě nutné objasnit sociální zdravotní determinanty deprese ve stáří a jejich mechanismy.

Tato studie je populační, mezinárodně zaměřená kohortová studie využívající data z pěti celostátně reprezentativních průzkumů starších dospělých ve 24 zemích (provedených od 15. února 2008 do 27. února 2019), včetně studie Health and Retirement Study, národní studie Health and Retirement Study, HRS, anglické longitudinální studie stárnutí (ELSA), průzkumu Health, Ageing and Retirement in Europe, průzkumu Health, Ageing and Retirement in Europe, longitudinální studie China Health and Retirement Longitudinal Study, CHARLS a mexické studie Health and Ageing Study (MHAS). Studie zahrnovala účastníky ve věku 50 let a starších na začátku studie, kteří uvedli informace o svém socioekonomickém statusu, společenských aktivitách a pocitech osamělosti a kteří byli dotazováni alespoň dvakrát. Účastníci, kteří měli na začátku studie depresivní příznaky, ti, kterým chyběly údaje o depresivních příznacích a kovariátách, a ti, kteří chyběly, byli vyloučeni. Na základě příjmu domácnosti, vzdělání a pracovního statusu byla použita metoda analýzy základních kategorií k definování socioekonomického statusu jako vysokého a nízkého. Deprese byla hodnocena pomocí Mexické studie zdraví a stárnutí (CES-D) nebo EURO-D. Souvislost mezi socioekonomickým statusem a depresí byla odhadnuta pomocí Coxova modelu proporcionálního rizika a sdružené výsledky pěti průzkumů byly získány pomocí modelu náhodných efektů. Tato studie dále analyzovala společné a interaktivní vlivy socioekonomického statusu, společenských aktivit a osamělosti na depresi a zkoumala mediační vlivy společenských aktivit a osamělosti na socioekonomický status a depresi pomocí kauzální mediační analýzy.

Po mediánu sledování v délce 5 let se u 20 237 účastníků rozvinula deprese s incidencí 7,2 (95% interval spolehlivosti 4,4–10,0) na 100 osoboroků. Po úpravě o řadu matoucích faktorů analýza zjistila, že účastníci s nižším socioekonomickým statusem měli vyšší riziko deprese ve srovnání s účastníky s vyšším socioekonomickým statusem (souhrnný HR = 1,34; 95% CI: 1,23–1,44). Z asociací mezi socioekonomickým statusem a depresí bylo pouze 6,12 % (1,14–28,45) a 5,54 % (0,71–27,62) zprostředkováno společenskými aktivitami, respektive osamělostí.

Pouze interakce mezi socioekonomickým statusem a osamělostí měla významný vliv na depresi (souhrnný HR = 0,84; 0,79–0,90). Ve srovnání s účastníky s vysokým socioekonomickým statusem, kteří byli sociálně aktivní a ne osamělí, měli účastníci s nízkým socioekonomickým statusem, kteří byli sociálně neaktivní a osamělí, vyšší riziko deprese (souhrnný HR = 2,45; 2,08–2,82).

Sociální pasivita a osamělost pouze částečně zprostředkovávají souvislost mezi socioekonomickým statusem a depresí, což naznačuje, že kromě intervencí zaměřených na sociální izolaci a osamělost jsou ke snížení rizika deprese u starších dospělých zapotřebí další účinná opatření. Kombinované účinky socioekonomického statusu, sociální aktivity a osamělosti navíc zdůrazňují přínosy souběžných integrovaných intervencí ke snížení globální zátěže deprese.